Velehory globální občany osvědčí
 Novela Richarda Ermla Můj muž, má žena vyvolává ambivalentní sympatie. Autor naštěstí před lety zanechal divadelně-kritického příštipkaření a opřel se do prósy, kde jednoznačně vyniká. Pro mě patří do Top Ten současných tuzemských prozaiků.
Novela Richarda Ermla Můj muž, má žena vyvolává ambivalentní sympatie. Autor naštěstí před lety zanechal divadelně-kritického příštipkaření a opřel se do prósy, kde jednoznačně vyniká. Pro mě patří do Top Ten současných tuzemských prozaiků.
Proč ta rozpornost čtenářské sympatie? Syžet mrzce banální, jakoby klesnout už nešlo víc: himálajská dovolená manželů ve výslužbě. Stále se chtějí rozejít, až konečně jdou na trek a jejich duše kol sebe kolotají v jinjangovém třeštění. Ona: středostavovská puťka s VŠ; on: vysloužilý prochlastaný herec. Globální občané se jdou podívat na dalajlámu, zda ještě existuje, bo už vyvanul. Jenomže autor své človíčky postaví do tibetských velehor a oni se náhle stávají skutečnými, osvědčují své city, odhodlání, pochopení a šinou se dál. V tom spočívá přesvědčivost Ermlova vyprávění.
Tragikomický je způsob moderního cestování: tisíce transkontinentálních kilometrů letadly, tisíce metrů převýšení nahoru a dolů v džípech, v sedačkách jako v kanclu a pěšky téměř ani krok. Taková degradace nastala v naší době: cestování a poutnictví vymizelo, nahrazeno aeromotorismem do nejzazších koutů planety Země. Je to špatně. Mají být špatně přístupná místa, nedostupná, rozbité vozovky a skalní stezky, aby cena námahy odpovídala skutečné ceně cesty. Do Grónska se má plout v kožených škutách, do Himálají harcovat na hřbetech mezkyň, do Tichomoří vanout na balsových vorech a napříč Saharou klopýtat na dromedárech, kterými jsou ZOO přeplněné – jinak to není cestování, leč převoz.
Kniha pěkná, čtivá, inspirativní!
Richard Erml: Můj muž, má žena. Druhé město, 2017. 152 stran.
 
              